Budoucnost je to, o čem sníme. Přítomnost je to, o čem se nám ani nezdálo.

Tajemství - 1. část

11. února 2007 v 16:33 | Maartin |  Povíd(k)árna
Byl letní večer. Zšeřelou krajinou se zvolna plazily stále se dloužící stíny. Ze slunce, které dnes tolik pálilo a nedovolilo vylézt ven ničemu živému, snad jen otravnému hmyzu, který se zdál být nezničitelným, zbyla už jen rudá záře na obzoru. Krajinu tvořila převážně poušť, kde rostlo jen pár keřů a chomáčů suché, pro dobytek nevýživné trávy mezi rozpálenými kameny. I cesta tudy vedla, stará, rozježděná, s nánosy písku, který tu a tam navál nebo odvál všudypřítomný vítr. Už jen někde bylo poznat, že dříve byla asfaltová, hlavně podle občasných míst, kde se černá hmota lepila na kola.
Náhle tu cesta končila. Vypadala sice, jakoby ji už léta nikdo nepoužíval, ale přece tu měla být! Tak je to přece nakresleno na mapě! Po silnici se kodrcalo auto a i přes značně vybledlou barvu a stopy nesčetných oprav bylo přesto patrné, že ještě dobře slouží. A ještě bude muset. Děti, unavené po celodenní cestě, vyčerpáním usnuly. Tvář staršího muže, která nesla několikadenní strniště, i tvář ženy, která seděla vedle něj, svědčily o namáhavé cestě až sem. Byla již skoro tma, když se jim podařilo konečně objevit něco na obzoru. To "něco" měl být jejich příští domov.
Donedávna o tom člověku nevěděli. Až teď, když umíral, vzpomněl si na příbuzné a zmínil je ve své poslední závěti. Schylovalo se k půlnoci, když auto konečně zastavilo před domem. Rozhodli se, že tuto noc ještě přečkají v autě a ráno prozkoumají dům a okolí.
Již ráno bylo jasné, že ten den bude zase horko. Dětem, které probudil hlad a slunce, pálící do očí, nedala zvědavost pokoje a vydaly se samy na průzkum. Prolezly nevelkou usedlost od sklepa až po půdu, ale nic, co by upoutalo jejich pozornost, nenašly. Ovšem, největší radost jim udělala dobře zásobená spíž i studna, takže hlad i žízeň byly brzy zažehnány. Jinak tu bylo jen několik kusů starého nábytku, nic než stůl, židle a pár postelí, ale jinak vůbec nic, co by napovědělo něco o člověku, který tu ještě donedávna žil. Dům patřil asi člověku, který možná ještě teď ležel v pokoji v patře domu, pomyslel si William a podíval se nahoru směrem ke dveřím, ke kterým se šlo po masivních dřevěných schodech. Aspoň tak si to myslel. Viděl už spousty filmů o takových domech ztracených v poušti, a byl si téměř jist, že i tenhle musí mít svoji "třináctou komnatu". Schody při každém dalším dětském kroku strašně vrzaly. Jeden krok, druhý, třetí - přikryli si uši rukama a stoupali až k tajemnému pokoji na jejich konci. Dveře byly zamčené, odolávaly síle dětských rukou a tak se Nicole a William zkoušeli dostat do něj zvenčí. Okno však bylo příliš vysoko a ještě k tomu zatažené kusem látky, který už jen připomínal záclonu. Prošli kolem nevelké zahrádky, která dům obklopovala, nebylo na ní však nic, než pár chumáčů suché pouštní trávy, stejně jako všude kolem.
John a Sarah Forsterovi stále ještě spali ve svém autě, které nechali stát, tak jak přijeli. Probudilo je až známé horko. Podívali se po dětech a na chvíli je zamrazilo. Když však pohlédli směrem k domu, který teď už vůbec nevypadal strašidelně, a uviděli je pobíhat kolem, uklidnili se. V domě bylo několik prázdných místností, které čekaly na své využití. Do jedné z nich složili věci a celkem rádi se nechali zpravit od malé Nicole. Zvlášť vzrušeně vyprávěla o tajemném pokoji tam nahoře. Mohl tam ještě být? Co se tam asi skrývá? Je ta místnost také prázdná jako ty ostatní?
Na severní straně domu byla složena velká zásoba dřeva. Stejně jako záhadně plná spižírna uvnitř domu vyvolala jen další otázky. Kde se tu vzala? K čemu může sloužit v poušti? John nikdy nezkoušel něco vyrobit ze dřeva - popravdě naposledy s ním přišel do styku, když nedávno přikládal do krbu ve svém domku na předměstí. Možnost vyzkoušet si to ho však lákala.
Zatímco se rodina zabydlovala v novém domě, John se vydal na průzkum okolí. Přemýšlel o starém muži i jeho domě. Jediné, co ho s ním pojí, je stejné příjmení, uvažoval. Nemohl by tohle všechno být jen omyl? Vrátil by se zpět a řekl, že nic nenašel. Nic, vůbec nic neviděl, nic tu nestalo. Vrátil by se zpět na svoje místo v CRANEOVĚ TECHNOLOGICKÉM INSTITUTU v Albequerque a spokojeně si žil dál. Kdyby… Kdyby nepřišel onen dopis, který dostal před několika měsíci.. Vyprávěl o jejich vzdáleném příbuzném, jenž vlastnil dům někde uprostřed pouště. Prý někde poblíž osady…jak ona se jenom jmenovala? Aha, Artesia Valley. Těsně před smrtí napsal tuhle závěť, a ta se potom dostala něčím přičiněním až k němu. Nemohl uvěřit, že tu opravdu je. Napůl nečitelný nápis ARTESIA VALLEY - 11 MILES ho příliš nepotěšil.
Domů se vrátil, až když se slunce opět klonilo k západu a od blízkých hor se táhl příjemný chladivý vánek. Po večeři opět došlo na "záhadu tajemného pokoje" a i přes přesvědčování rodičů, "že tam určitě vůbec nic není", se děti ne a ne utišit. V domě nalezli mimo jiné i základní nářadí, a tak otec po chvíli kráčel po schodech s velkou sekerou. Jaké bylo jejich překvapení, když se dveře ukázaly jako otevřené, jen bylo třeba trochu síly.
První vstoupil do nevelkého, podkrovního pokoje John. To, co uviděl, ho však vyděsilo a překvapilo zároveň. Okno bylo zataženo starou záclonou, která propouštěla jen minimum měsíčního svitu. Přesto však byla vidět velká skříň, několik hadrů, postel a na ní…starce. Ležel směrem ke dveřím a svýma mrtvýma očima se díval na příchozí, jakoby jim chtěl ještě něco říct, nebo je třeba varovat. Jeho tvář nevypadala nepřátelsky. Spíše zarmouceně. John přikázal ženě, aby děti nepouštěla dovnitř, i když věděl, že jejich otázek se teď stejně nezbaví. Mrtvola muže byla podle údajů již asi měsíc stará, přesto nejevila žádné známky rozkladu, natožpak zápachu. To Johna zarazilo. Stařec měl na sobě již jen pár zbytků oblečení, které dříve plnily úlohu košile a kalhot, které zjevně započaly svůj rozklad již dlouho před smrtí. Ještě dlouho tam stál a přemýšlel o tom, co právě viděl a nemohl tomu stále uvěřit, než přece jen řekl ženě a dětem, aby vešli. Byl to pro ně šok, stejně jako před chvílí pro něho, ale nakonec se děti podařilo utišit a vysvětlit jim, co se tu vlastně stalo.
Probudili se, když slunce již stálo vysoko na obzoru. Mlčky posnídali, zaměstnáni přemýšlením o záhadném muži. Zjistili, že potraviny, které včera spotřebovali, vůbec neubyly. Od té doby se zvědavostí, ale i strachem očekávali, co jim záhadný dům přinese v příštích dnech. Mrtvolu pohřbili nedaleko od domu, kde muž prožil celý svůj život, a kde také nakonec zemřel. Stále se nemohli zbavit dojmu, že starý muž si vzal nejedno tajemství, na které teprve musí přijít, s sebou do hrobu.
Po obědě nasedli do auta a vydali se na průzkum města, které leželo směrem, kterým ukazovala stará směrovka. Na cestě nebylo po asfaltu již téměř ani památky, tak byla zavátá od všudypřítomného písku, který se dostával do auta všemi otvory a pronikal do úst, i do očí. Po hodině dorazili do nevelké usedlosti čítající asi 50 obyvatel, devět domů a starou školu. Kdyby nevěděli, jaký rok se zrovna píše, nabyli by asi dojmu, že žijí v roce 1883, době největší slávy Divokého západu a že každou chvíli musí potkat místního šerifa. To se však nestalo. Vydali se k nejbližšímu domu, který vypadal jakž takž zachovale a osmělili se zaklepat na dveře. Dlouho se nic neozývalo a rodina už propadala beznaději, avšak nakonec se ve dveřích objevila drobná postava staré obyvatelky domu. Na okamžik se potkaly jejich pohledy s pohledem stařenčiným, který pátravě zkoumal nenadálé hosty, ale poté se hned ujal slova John a všechny představil.
Když vyslovil i svoje příjmení, stařenka na okamžik ztuhla. Jsou tedy konečně tu! "Oni tedy opravdu …" pomyslela si a pozvala je dál. Pohostila návštěvu čajem a trochou cukroví. Ptali se na starého muže , kterého našli mrtvého v nedaleké usedlosti. Pověděla jim příběh jeho života, slavný i tragický.
"Christopher Forster kdysi žil v této osadě. Narodil se a žil v tomto domě, ukázala oknem přímo přes ulici. Od dětství tu žil se svými rodiči, kteří tu vlastnili malý krámek se zlatem a kůžemi. Malý Christopher chodil do školy, okolo které jste před chvílí prošli. Dnes už dávno nefunguje, stejně jako místní bar - všichni odešli nebo zemřeli. Nikdy neměl vyšší cíl, než stát se starostou města a konečně to tu pozvednout. Nevěděl však, že město čeká postupný, neodvratný zánik a vymírání. Městečko zažívalo svoji největší slávu na konci 19. století a ještě začátkem tohoto. V dobách "Divokého západu". Potom, když se lidé začali stěhovat za lepším, městečko začalo vymírat. S tím se už nikdy nesmířil. Když jsme ve čtyřicátých letech vstoupili do války v Evropě, byl povolán na frontu, kde bojoval až do úplného konce. Vyprávělo se hodně historek o jeho hrdinství, jeho vyznamenáních i válečných zraněních. Co je z toho pravdy, říci ale nedokážu."
"Nikdy potom to tu už nebylo jako dřív. Také proto, že na nás od té doby vlastně zapomněli. Vždyť se podívejte - k nejbližší civilizaci je to víc než 20 mil. Stali jsme se ztracenou osadou uprostřed pouště.
"Ale proč odešel do opuštěného domu uprostřed pouště?" zeptal se John. Když se vrátil po válce domů, nemohl uvěřit, co se tu stalo. Válka ho změnila natolik, že ho nikdo nepoznával, v Evropě utržil několik těžkých zranění, ale ze všech se vzpamatoval. Měl totiž pro co žít. Teď už to vůbec nevypadá, ale on to tu miloval a pro město by udělal všechno. Až po svém návratu brzy pochopil, že už nic udělat nelze. A to ho zlomilo. Odešel od nás a koupil starou usedlost asi 11 mil odtud. Všichni ho od toho zrazovali, bylo to přímo uprostřed pouště. Říkali mu, že tam určitě zahyne. Když ne hlady, tak samotou, protože žádná ženská by tam s ním v životě nešla. Nedal si však říci. Objevil se tu pak už jen párkrát. Jinak se tu na něj skoro zapomnělo. Většina lidí se odstěhovala nebo zemřela a časem tu už nezbyl žádný z jeho příbuzných. Říkalo se, že v tom domě se dějí podivné věci a již několik lidí tam zmizelo beze stop. Nikdo tomu však příliš nevěřil. Jednou, když se opět objevil ve městečku, nebylo možné zbavit se dojmu, že za posledních několik let života o samotě doznal velkých změn. Od té doby se tu už neobjevil. Asi už nikdo nezjistí, jak to s ním vlastně dopadlo" vzdychla stařenka.
Pohostila návštěvu čajem a trochou cukroví. Venku se už začalo pomalu stmívat, když nastal čas myslet na cestu domů. I přes nabídku přečkání noci a varování, že po setmění se venku dějí podivné věci, s díky odmítli a vydali se na cestu domů.
Než dojeli, byla již dávno tma a noc zahalila kraj svou temnotou. Ještě dlouho poté, co zhaslo světlo v domě, leželi a přemýšleli o tom, co dnes slyšeli o obyvateli tohoto domu. Narodil se v osadě 11 mil daleko, aby se stal válečným hrdinou a nakonec odešel sem a stal se z něj osamělý blázen, jenž nakonec samým šílenstvím letité samoty jedné noci umře ve své poseli? Proč? Vyvstávalo jim na mysli. Proč proboha? John si opět vzpomněl na dopis s Forsterovou závětí, jež mu tenhle dům odkazoval a znovu se ptal sám sebe, co tu vlastně dělá.
Ani malá Nicol nemohla spát. Byla jasná letní noc, měsíc svojí chladnou září osvětloval pustou krajinu a nebe bylo plné hvězd.. Stála u okna a dívala se na všechny ty hvězdy na nebi v Novém Mexiku (tak daleko od domova!) a přemýšlela o tom, co stará paní dnes vyprávěla o muži, co tu donedávna ještě bydlel. Vtom se objevilo něco zvláštního. Něco, co nejspíš ještě nikdo nikdy neviděl. Pozorovala je, jak se blíží od obzoru jako velcí bílí ptáci, anebo možná andělé plující nočním vzduchem na dlouhých křídlech. "Možná, že jsou to andělé", řekla si v duchu, protože takhle nějak si anděly představovala. Anebo to byli draci? Velcí bílí draci s dlouhými křídly a velkými ocasy, kteří se blížili směrem k ní. Obrátili se směrem k domu a za chvíli se už vznášeli několik metrů nad ním.
Tu noc se Johnovi zdál podivný sen: zdálo se mu o starci, kterého našli nahoře v pokoji. Viděl se, jak stojí v tom pokoji nahoře a on k němu promlouvá. John však nic neslyší. Vidí ho, jak hýbe ústy a něco mu chce říct. Anebo ho před něčím varovat. Ničemu z toho, co mu stařec chce říci, však nerozumí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama