Budoucnost je to, o čem sníme. Přítomnost je to, o čem se nám ani nezdálo.

Kouzlo

1. února 2007 v 14:40 | Maartin |  Povíd(k)árna
Co chvíli protrhlo tmu jeho pokoje, cupitalo rychlými kroky ode dveří, po stropě, přes malý lustr, na okamžik rozzářený, letadýlko visící v prostoru i čase, ve vzduchu a přesto na zemi, vědouc, že nikdy nedoletí. Na okamžik ozářilo jeho světla, mířící v dál a hned nato zase pohaslá, zklamaná, že nenašla svůj cíl. Zamířilo k posteli, kde uvidělo pár dětských očí, na okamžik je ozářilo a prchalo dál, dál do neznáma.
"Šedesát pět", ozvalo se polohlasem, tak slabě, že to bylo slyšet jenom pod peřinou, a možná ještě venku pod oknem, kde noc co noc cupitali malí skřítci. Pozorně naslouchal a když právě žádné auto nejelo, uslyšel slabounké cupitání malých nožek tam venku. Na okamžik zavrzala parketa, ta, které bylo vždycky dobré se vyhnout, když jste chtěli nepozorovaně utéct pryč. Ozvalo se další slabé vrznutí, a vrtule letadýlka, znovu osvětleného proudem světla se pomaličku začala točit, jakoby startovalo na další dlouhou cestu.
Už je to dávno, co mu maminka vyprávěla tuhle pohádku. Před ní ji vyprávěla jeho babička, a té zase prababička. Byla to pohádka o skřítcích, kteří stále běhali sem a tam pod okny a někdy i po pokoji, hlavně přes vrzavou parketu. Vyprávěla, že ti, kteří jsou uvnitř, jsou hodní skřítci a ti, kteří noc co noc chodí venku a chtějí se dostat dovnitř, jsou ti zlí. "Dobří skřítci, těch se nemusíš bát", to od nich máme svoji moc," říkávala mu vždycky maminka. Vzpomínal, bylo to jednou u večeře, jeho sklenička stála na okraji stolu a najednou, nevěděl ani jak, byla dole, rozbitá a její obsah vylit po koberci. Dobře si na to pamatuje. Maminka, ani si nevšimnouce jeho provinilých pohledů, jen ukázala na rozbitou sklenici, a jakoby se čas náhle vrátil zpět, jednotlivé střepy se sbíraly dohromady z pestrého koberce, až dostaly svůj původní tvar a stanuly znovu před ním, hledícím na zázrak, na jeho stole. Tenkrát to bylo úplně poprvé, kdy slyšel onu pohádku o hodných a zlých skřítcích, žijících v jejich domě.
Byli tu jen oni, maličké stíny cupitající po podlaze, on ,světla aut a jejich stíny. Stíny. Tolik stínů. Běžely po stropě spolu s jasnými světly, kroutily se, natahovaly a ve tvaru hrozivých úšklebků vylétaly oknem ven. Ležel v posteli, zachumlaný do teplé peřiny, tak, aby k němu nepronikl žádný ze zlých skřítků nebo snad duchů. Díval se na ta světla a stíny a počítal, každé zvlášť. Nemohl usnout. Skřítkové cupitali po pokoji, když však rozsvítil, ve světlem zalité místnosti po nich náhle nebylo ani památky. Podíval se do všech rohů, skříní, dokonce i za dveře a pod postel, ale nikde nic nenašel. Zhasnul tedy a zachumlal se znovu do teplých peřin a zase pozoroval ta světla a stíny, běhající po stropě. Vytáhl pomaloučku jednu ruku ven a zkusmo ukázal na dřevěnou vrtuli malého letadélka. Chvíli se nedělo vůbec nic, až potom se vrtulka počala pomaličku roztáčet, jakoby letadélko teprve rolovalo po ranveji a potom se točila stále víc a víc a on si představoval, jak se malá kolečka odlepují od země, letadélko nabírá rychlost, výšku a teď už je skoro v oblacích. Vrtulka se teď točila tak rychle, že se malé letadélko divoce houpalo na svých provázcích, jakoby neslo své cestující do dalekých krajů. Svítilo si na cestu a on si představoval, že je jeho kapitánem, co mluví s hlavní věží. Skoro již neslyšel cupitání těch skřítků všude okolo, jež čekali na další let. Když letadlo obletělo celou svoji trasu a bezpečně přistálo na dalším letišti, kapitán popřál všem cestujícím příjemný pobyt a sám vystoupil z letadla, aby se po dlouhém letu opět nadechl čerstvého vzduchu. Přistoupil k oknu a všichni skřítci se náhle rozutekli. Malinká vrtule se pomalu přestávala točit a jak motory pomalu chladly, pilot zlehka nadechoval svěží noční vzduch. I cupitání pod okny náhle ustalo. Zadíval se na nebe, tam, co mu maminka vždycky říkávala, že mají skřítci svoje souhvězdí. Dobří i zlí. Avšak pouze ti dobří mají svou hvězdu, říkávala.
Cestující již čekali na ranveji na zpáteční let, ale vrtulka se stále ne a ne pohnout. Auta jezdila sem a tam a když pruh světla osvětlil letadlo, na okamžik se rozhoupalo. Jen kapitánovi se klížily oči a tak věž vydala zprávu, že dnes už asi neodletí.
Medvídek, už trochu vypelichaný každonočním cestováním, se zvednul z rohu pokoje (kde zůstal po letecké havárii předchozí noci) a vydal se na procházku do jeho středu. Tam potkal panenku, štíhlou a zlatovlasou - (ta patřila sestře a nerada cestovala) a medvídek k ní zahořel velkou láskou. Tuze ho rmoutilo, jak ho každý večer přehlíží. Zvedla se a přešla ke dveřím.
Parketa znovu zavrzala a to už byl zpátky ve své posteli, zachumlaný až po uši ve vyhřáté peřině. Od lesa foukal slabý vítr. Přinášel sem vůni smrků a borových šišek a taky hub. Pomalu vzdouval záclonu, až to vypadalo, jakoby ji někdo neviditelný rukou zvedal. Ležel v posteli a očima sledoval jasná světla a hrozivé stíny, běhající po stropě. Stodvacetšest, stodvacetsedm…, počítal, dokud se jeho oči úplně nezavřely. Panenka se ohlídla po medvídkovi a potom zamířila ke skříni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pirátská princezna pirátská princezna | Web | 4. února 2007 v 19:46 | Reagovat

tý jo... ty píšeš i povídky? hm... tahle byla zajímavá ale spíš pohádka než něco jinýho....? Super... napiš mi někdy na princeznu nebo na můj hlavní blog: http://www.sblog.cz/www.sun

papa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama