Budoucnost je to, o čem sníme. Přítomnost je to, o čem se nám ani nezdálo.

Já vím, že zrovna nachumelilo, ale já už se stejně těším na léto. Tak aspoň takhle:o)

24. ledna 2007 v 19:04 | Maartin |  Povíd(k)árna
Píseň města
V dálce hrála hudba. Hrála potichu, ale ne zas tolik, aby jednotlivé tóny, údery klapek neznámého hudebníka, neroznesl vánek letní ulicí.
Rozběhla se za tisíci tóny černých i bílých klapek vzdálených pian, běžícími napříč ulicí přímo k ní. Na obzoru vycházel měsíc a město si oblékalo svůj černý kabát, protkaný zlatými nitkami nebeských hvězd. Na obloze se odehrávalo hotové divadlo: velcí draci bojovali se lvy a ti zase se škorpióny, a na to vše dohlížela božská Afrodité, bohyně krásy a lásky. I měsíc to viděl, ale tomu nezbylo, než se jen dívat a dál si plout po obloze.
Na město se snesl soumrak, a tak, jedno po druhém rozsvěcela se světla a jako velké světlušky letního večera, dávaly ulicím nový život. A ty zpívaly, skropené letním deštěm, lesknoucí se ve světle lamp, jako malá zrcadla před tvářemi domů. Lehký vánek stále foukal z kopců nad městem, ještě rozpálených denním vedrem, a přinášel vůni nedokvetlých šeříků, javorů a jejich listů, vypadajících, jakoby je nějaký dávný umělec vystříhal svými nůžkami v náhlém rozmaru za jediné odpoledne. Přinášel i vůni lesních jahod, čerstvě dozrálých, červených jak slunce zrána, jež na ně svítilo den co den. A taky dlouhých trav, v nichž se tak dobře dalo hrát na schovávanou, neboť když jste si do nich lehli, nikdo nikdy vás už nenašel, dokud jste sami nevyskočili a nezavolali: Tady jsem!
Ulice zpívaly svou letní píseň, píseň střech, oken, komínů a kočičích hlav, rozpálených a skropených letní bouřkou, pomalu ztrácející svoji sílu daleko na obzoru s občasným jakoby nespokojeným mručením, že své umění blesků a hromů nemohla předvádět unaveným obyvatelům města ještě o chvíli déle. Ti místo toho zavřeli svá okna a usedli ke stolům s vonící večeří.
Ulice zpívaly tichou píseň, již ale nikdo neslyšel. Slyšela ji jen ona sama a ještě kočky na střechách, pořádající svá noční rande mezi komíny a snad ještě psi, co běhají v ulicích. Slyšela ji už z dálky, ne tichou, ne hlasitou, neznámou, ale přece povědomou. Pustila se ulicí za tajemným zvukem, prozpěvujíce si tiše tuhle píseň jen tak do větru. V očích měla odraz hvězd, pomalu stoupajících po obzoru a jedna po druhé se rozsvěcujících, jakoby někde tam vysoko nahoře bydlel Pan hvězdář, jenž nikdy nezaspí a bude ta světýlka, ty nebeské ohně, větší i menší, co nikdy nezhasínají, rozsvěcet večer co večer až do skonání věků.
Utíkala dál a dál za zvukem tajemným, jak nebe nad ní, za zvukem pian, trubek, houslí pouzounů, bas a možná i harf. Jakoby někde daleko, ale ne zas tak moc, zkoušel celý orchestr svoji zbrusu novou partituru.
Konečně i její kroky ztěžkly únavou po dlouhém běhu napříč ulicí. Vzdálená hudba teď už nezněla jako symfonický orchestr, ale spíš jako vítr v korunách stromů, jako déšť, co právě ustal, domy, střechy rozpálené denním žárem, nyní zhlížející se v kalužích, jako stromy na březích jezer, dívající se na sebe den co den, jakoby nikdy nemohly uvěřit, že prostě jsou.
Zpívala si tiše tuhle zvláštní melodii, již slyšela snad už tolikrát. Píseň města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama