Budoucnost je to, o čem sníme. Přítomnost je to, o čem se nám ani nezdálo.

Hvězda

22. ledna 2007 v 22:44 | Maartin |  Povíd(k)árna
"Támhle, vidíš?" Ukázala na tmavé nebe, na němž se rozsvěcely první hvězdy. Slunce zmizelo za obzorem, tam v dálce se topilo v moři a už skoro nebylo vidět. Noc vylézala z děr a pomalu se táhla krajinou. Potichu šuměla na křídlech větru, hvízdala děrami ve skalách a pomalu letěla na křídlech temnoty nad ztichlou krajinou. Noc převzala svou vládu nad planetou, jejíž nebe se pokrylo černým suknem, jen tu a tam prosvítaly hvězdy nekonečnou vesmírnou černí, která vypadala, jakoby v ní ty díry někdo udělal velkými nůžkami.

Na nebi svítí krásná jasná hvězda. Je tak vzdálená. Tak neznámá a přece povědomá. Svým světlem prozářila celý vesmír, sem k nám však už nedosáhla.
Dívala se spolu se mnou a přemýšlela, tak jako já, co je to asi zač. Dívala se na ni, hlavu zakloněnou, v očích odraz nejjasnější z hvězd. Prohlížela si ji, a snažila se pochopit, proč si jí nikdy nevšimla, proč se dnes na nebi objevila tahle hvězda. Dívala se a hlavou jí proběhl celý vesmír myšlenek. V myšlenkách proletěla celý vesmír, poznala spoustu hvězd a cizích světů, žádný však nebyl takový, jako hvězda nad její hlavou. Svítila jasnou modří, jako by to nebyla ani hvězda, ale samý led.
"Myslíš, že někde tam v dálce, tam, co je ta hvězda, existuje nějaký další svět, víš, nemusí být ani stejný jako náš, prostě místo, třeba jako tady, místo k žití? Místo, kde jsou města, auta, dálnice, lesy, louky, rybníky, jezera, ledovce, myslíš, že tam taky sněží, jako u nás? Myslíš, že umějí lyžovat, bruslit, malovat, hrát, tancovat, zpívat, milovat jeden druhého, smát se, radovat, hrát si, vymýšlet věci, nebo podvádět, krást, zabíjet, válčit a dobývat?" "Myslíš…" položím jí ruku na ústa, má tolik otázek, otázek, na které jí nikdo neodpoví.
Stojíme u okna, spíš je to ale prosklená stěna, co nás teď chrání před nočním chladem a krutou bouří, tak typickou pro tohle roční období. Hodiny na zdi ukazují, že už je čas spát, ale dnes, právě dnes, se žádnému z nás vůbec nechce. Za oknem skučí vítr, ale nebe je stále jasné, snad i kvůli němu. Jsme rádi, že se našemu městu sněhová bouře vyhnula a my mohli udělat ten skvělý objev. Možná právě dnes, právě tuto noc i ostatní lidé spatří tu novou jasnou hvězdu, tak vzdálenou i tak blízkou, tak neznámou a přece tolik povědomou. Dívají se na ni se zatajeným dechem a přemýšlejí, odkud se tam vzala a proč. Možná přemýšlejí, odkud se vzali a jaký je důvod jejich existence tady dole, zatímco páni astronomové vytahují svoje nejlepší dalekohledy, aby dohlédli tak daleko, jak jen mohou. Ani ti však nenajdou smysl lidské existence a zůstanou na věky zajatci nevědění. Nedokážou zodpovědět všechny otázky, i oni hledají spousty odpovědí.
Šťastni jsou ti, nad jejichž městem právě zuří bouře, ušetřeni od velkých starostí. I oni ale mají naději, že až bouře utichne a mraky se rozplynou, i na jejich nebi zazáří jasná hvězda a ohromí je svou modrou září. Jakoby byla celá z ledu, řeknou si třeba, a budou se dívat do nebe a hledat cizí světy.
Stojíme za skleněnou stěnou a díváme se ven, do temnoty a na hvězdné nebe. Venku skučí vítr a po blízké dálnici se občas mihne auto, tak rychle, že je těžké ho postřehnout, jako by chtělo závodit s větrem, nebo mu uniknout.
Celá planeta žije tou novinou! Na nebi se objevila nová hvězda! Všechny televize ukazují záběry hvězdného nebe. Vědci hledají, bádají a zkoušejí uhodnout odpověď na novou hádanku, kterou si svět právě vymyslel. Jako vždy pokládají tuto otázku sami sobě, hádají se, debatují a myslí si, že právě oni uhodnou smysl lidské existence, zatímco ona si v klidu svítí a žije si vlastním životem…
Slyšeli legendy, pověsti, báchorky. Atlantida. Kolébka všech civilizací, místo, odkud to všechno vzešlo. Už tisíc let, možná ještě déle ji chtějí najít a možná, že i prozkoumat. Tisíc let se snaží najít to místo a říct : našel jsem to!
Hvězda je tu a možná právě ona bude další Atlantidou. Dívají se na ni tisíce očí, ale nic nezjistí. Na věky si nechá svoje tajemství. Až možná jednou…
Chce se mi spát. Je hluboká noc a hodiny už dávno odbily svůj čas. Stojí tu vedle mě a já asi vím, co se jí teď honí hlavou. Pozoruji, jak se rychle zatahuje a ona hltá každý poslední okamžik, než hvězda zmizí pod hustou peřinou, jako by snad měla zmizet navždy. Je jí zima, měla by se přikrýt, tak jako ta hvězda, pod teplou přikrývkou. Zvedá se vítr, asi bude bouře, konečně se přihnala i k nám.
Počítač v místnosti automaticky zesiluje topení, noci na Marsu jsou chladné…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anemia Anemia | Web | 10. září 2007 v 18:44 | Reagovat

To se ti povedlo. Hlavně závěr : Noci na marzu... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama