Budoucnost je to, o čem sníme. Přítomnost je to, o čem se nám ani nezdálo.

Dost už slov

22. ledna 2007 v 22:30 | Maartin |  Povíd(k)árna
Bylo sice teprve brzo odpoledne, ale jemu už se chtělo spát. Venku byla na říjen pekelná zima a on se musel při pomyšlení na to, co napsal, usmát. Pekelná zima? Jak ho to vlastně napadlo? Taková pitomost. Pekelné vedro, to ano. Peklo a vedro - to jde k sobě. Ale peklo a zima? Leda že by zamrzlo… Navzdory předpovědi, která na dnešek hlásila teplotu vyšší než deset stupňů, se ochladilo a venku teď padal sníh. Sníh. Jak on ho nesnášel.
Těch, co dokázali napsat slovo, nebo i jejich větší počet sestavit do věty, která by dávala smysl, bylo už zatraceně málo. Ostatně psát rukou už bylo delší čas považováno spíš za přežitek anebo přinejhorším za nutný zvyk zděděný po našich dávných, primitivních předcích. Vždyť něco psát potřeboval už vážně jenom málokdo. Ale on psal. A dalo by se říct, že mezi těmi, kteří se tomu ještě věnovali, patřil k absolutní špičce. I když on by to o sobě nejspíš asi neřekl. A možná by mu na tom ani nezáleželo. Víte, on byl zvláštní. Tedy aspoň lidé si to o něm mysleli. On nejenom ovládal to dávné umění namalovat ty znaky a pak z nich udělat slova a pak věty...ale co víc...on psal…příběhy. Nikdo neví, kde se mu v té jeho hlavě vzaly a jak se mu tam vlastně dostaly - ale jedno bylo jisté - byly tam. Vznikaly nové a nové, zdálo se, jakoby jeho hlava byla jednou nevysychající studnicí něčeho, co nikdy nezažil, nikdy neviděl - a přesto to dokázal popsat až s udivující přesností. Bydlel v malém domku na kopci za vesnicí. Místní lidé ho chovali v hluboké úctě a co chvíli k němu chodili pro radu. Ale on je vždycky odbyl - lidi ho i přesto měli docela rádi, i když se od něj všichni dočkali jenom nepřátelského mručení, zdajícího se dost jasně naznačovat, kam mu můžou všichni vlézt. Tedy na záda. Lidi měli rádi jeho příběhy, byly tak krásně neskutečné - lidi se v nich například dorozumívali ústy - věděli, jak vydat ten správný zvuk a udělat z něj slovo a pak větu. A takhle si říkali všechno. Nejspíš si to vymyslel - jak jinak by bylo možné, aby člověk v jednom tom slově řekl, co si myslí (i jak to vlastně myslí), co cítí a jak se cítí a ještě spoustu dalších věcí…jako přenos dat by to muselo být strašně neefektivní. Ne, to určitě nemůže být pravda - vždyť to by se dodneška z toho zvuku určitě něco zachovalo….
A on seděl a díval se z okna. A nevěděl - vážně - nestalo se mu to už pěkných pár let - ještě nedávno, když si ještě myslel, že je právě uprostřed svých plodných spisovatelských let byl přesvědčený o tom, že příběhů je nekonečno, tak jako je ve vesmíru hvězd, teď se ale díval z okna a pozoroval jak padají jednotlivé vločky…a nic. Třeba to je tím, jak ho tu věčně otravují, pořád by chtěli radu, radu, radu! Jak mají co dělat, proč se jim tohleto stalo, proč tamhleto, jak bude, zhroutí - li se vláda, a když, koho mají zvolit, narodil se nám chlapeček, jaké mu máme dát jméno? Jaké byste mu dal vy? Popřejete mu štěstí do života? Jak se bude mít? Bude úspěšný? Bude zdravý? Narodila se nám holčička… Anebo otázka ze všech nejhorší: co napíšete příště, mistře? Nechodí k němu osobně, to si nemyslete - ale jsou tu - skoro pořád - jejich myšlenky krouží všude kolem jeho hlavy jako bodavé vosy a nedají mu spát. Ke své smůle nikdy neměl tolik peněz, aby dokázal celou svoji chatu pokrýt filtrem - tak, aby se k němu žádné z nich už nedostaly. Ale možná, že to mělo být právě tak. Sice, když mu ty nekonečné otázky létaly kolem hlavy, byly jako obtížný hmyz, ale kdyby tu najednou nebyly žádné, připadalo by mu to asi stejně divné. Navíc si za ta léta už dost zvykl. Tohle myšlenkové víření trvalo bez přestávky už dobrých třicet let.
Co když ale zjistí, že už nic dalšího nenapíše? Ta otázka mu vyvstala v mysli náhle a nečekaně a vrátila ho znovu do reality. Do hlavy mu sice nevidí, a i kdyby to dokázali, číst myšlenky je stejně zakázáno, ale i tak - co když to poznají? Měsíc už byl dvakrát v úplňku a nyní už dorůstal do třetího a pořád nic. Budou si ho ještě vážit? Co když ho ale prohlásí za Přebytečného? Stal by se…ani se mu o tom nechce přemýšlet…ti kteří nebyli schopni, anebo už nedokázali přispívat k Celku, byli v poměrně krátké době zlikvidováni a nahrazeni mladšími anebo perspektivnějšími. Tak to prostě ve společnosti fungovalo. Popravdě řečeno, tahle hrozba nad ním visela už dávno, neboť se nikdy neoženil a jeho přičiněním se tedy nikdy nenarodily žádné děti. De fakto nikdy nepracoval. Nikdy nevydělával peníze. Nic hmotného, co by lidstvu prospělo, také nevytvořil. Žádnou převratnou myšlenkou se nikdy neproslavil. Vlastně už přece dávno neměl žít, napadlo ho. Jeho formulář, který měl výše uvedené zjišťovat, a měl být v jeho padesáti šesti letech už slušně zaplněný, stále ještě zel prázdnotou.
Jedině, že by snad…že by jeho příběhy… a najednou ho to napadlo.
Posadil se do křesla k oknu s výhledem do kraje a zatímco se bílý sníh tiše snášel na jeho dům… on přemýšlel, jak napíše svůj další, možná, že už poslední příběh…
…a potom…usnul.
…a jaký že to byl? To vám povím příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama